Dr. Nona Kuchina a její příběh


  V mých 17-ti letech mi v jeden den doručili dvě zprávy. V té první mi oznámili, že mě přijali na Lékařské fakultě v Minsku. A ta druhá, na základě výsledku histologického vyšetření mi stanovili diagnózu - akutní lymfosarkom.
 
Bouřlivý progresivní nádor mě dusil, jeho tlak byl stále větší a postupoval dolů po šíji. Před operačním zákrokem mi ještě naordinovali ozařování v naději, že se nádor zmenší. Moji mámu pro chřipkovou epidemii ke mně nepouštěli. Bylo zataženo ráno. Stála jsem u okna a po tvářích mi stékaly slzy opuštěnosti, strachu a zoufalství synchronně s padajícím sněhem za oknem. Začali mě vozit na ozařování, přesněji řečeno, na proceduru jsem šla sama a zpátky mě přivezli na invalidním vozíku. Máma věděla, kdy mě asi přivedou, stihla přiběhnout, políbit mě a pak čekala venku na větru, když mě odváželi na vozíku.
 
Během procedury jsem zůstávala sama v místnosti s tlustými stěnami, barvy tmavého písku. Moje vyčerpané tělo přitlačili olověnou zástěrou tak, že jsem se nemohla ani pohnout. Když mě nechávali na několik minut samotnou, zdálo se mi, že padám do tmavé jámy a nemohu se odtud dostat, protože její stěny jsou strmé a kluzké. Měla jsem pocit, že kůra ozařování před operací se nikdy neskončí. Ve stejné době se rozhodli přidat hormony. Operaci odkládali, protože nádor byl jednolitý s krční tepnou a nezmenšil se ani po radioterapii. Šance přežít radikální operaci a odstranit celý nádor se rovnala nule. Přidali se i vedlejší účinky hormonální terapie. Celé tělo mi oteklo, tvář byla nalitá a následně příliš velké dávky hormonů způsobily hnisavé vyrážky, které se postupně změnily na kůrku pokrývající celé tělo. Přidala se tachykardie, dušnost, bolesti v kostech a celková slabost. Vzpomínám si, jak jsem začala jíst všechno dohromady, chléb, sladkosti, kompoty, dokonce i nemocniční polévku. Očekávala jsem mámu s nabalení taškou a ještě více jsem čekala na chvíli, když odejde a já to sním všechno najednou. Dospěla jsem, každý den kolem mě umírali lidé.
 
Večer před operací mě celé oddělení přesvědčovalo, abych si odstřihla cop. Řekla jsem: "Ne!" Do slova jsem vložila veškerou svou sílu vzdorovat smrti! Ráno za mnou přišel táta, na jednu nohu mi obul bílou lodičku, na druhou červenou. A řekl: "Abys je sedřela až do děr, dcerko moje." Po pěti a půl hodinách od zahájení operace vyšel profesor Kabakov a oznámil: "Konec! Dotkl jsem se krční tepny, minuty života dívčiny jsou spočítány ".
 
Bůh mě však neopustil, nezemřela jsem! Po týdnu chemoterapie se ze mě stala kostra s černými kruhy pod očima, s obrovským nádorem na šíji. Tvář mi pokrývaly páperisté černé chloupky z hormonální terapie. Vlasy mi vypadaly v chomáčích, z mého tlustého copu zůstal pouze tenoučký copánek. Zrcadlo v mém nemocničním pokoji svěsili a odnesli. Bolest neustupovala. Pouze díky opravdovým lékařům (pozn.lékaři z Číny na stáži v nemocnici), mé touze žít, neúnavné energii a optimismu mé mámy a modlitbám babičky jsem zůstala naživu po předchozí návštěvě u smrti …
 
Produkci dr. Nona, tento nevelký dárek, chci věnovat lidem, kteří potřebují pomoc. Lidem, kteří ztrácejí poslední jiskřičky naděje. Lidem bezbranným, jejichž před tváří smrti nemá co ochránit. Takovým lidem, jaká jsem byla sama. Díky tomu jsem prožila a s pomocí takových lidí jako jsem já, kteří nejsou lhostejní, jsem vytvořila naši produkci.“ 
                                                                                                                      
 
Dr. Nona Kuchina
 
Mořezdravi e-shop Dr. Nona © 2018
Supported by Codeinspires